Její vznik a provoz koncem 19. století podrobně popsán K. Schwarzem v Pomněnkách. Nástupce pana Kosiny nechal přistavět patro s několika pokoji pro hosty. Restaurace s výhodnou polohou vedle nádraží dobře prosperovala celé meziválečné období. Byl zde kuželník, čepovalo se lukavické pivo. „V útulné zahradě se odbývaly letní koncerty „Letinské kapely“, která tehdy pod kapelníkem Křížkem, vysloužilým šikovatelem od vojenské hudby, těšila se dobré pověsti po celém kraji.“ (K. Schwarz) Posledním soukromím majitelem byl pan Karel Rys, kterému byla provozovna znárodněna. Ubytování přestalo být poskytováno, zato teplá jídla se podávala po celý den, takřka od ranního dělnického do posledního večerního vlaku. Rodině rysových byl podnik po roce 1989 v restituci vrácen, ovšem na konci 90. let došlo k jeho zrušení.
Zdroj: STARÉ HOSPODY NA PŘEŠTICKU, vydalo Kulturní zařízení Přeštice 2003
Na Kosince
Když se stavěla v letech sedmdesátých z Plzně dráha na Přeštice, Klatovy, Železnou Rudu, bylo po celé trati živo. Kde byla trať vytyčena, tam se oralo a majitelé pozemků si ornici odváželi na pole sousední. Pak přišli lidé pracovní, prokopávali místa zvýšená a zaváželi prohloubená, všude, kde byly práce ve skále, objevili se italští dělníci, kterým pro vzhled jejich obleků říkalo se trhani. Tvořili vždy takovou partu, která převzala nějaký ten skalnatý úsek trati k provedení za dohledu „parteiführera“ – říkalo se jim lidově „partafír“ – vařili si sami a žili dosti skromně, aby si hodně přes léto uspořili a domů něco přivezli.
Místní dělnictvo na pozemní práce mělo také své „partafíry“, ale muselo mít kantiny s vuřty a bandůry, pivem, kořalkou, trafikou a tu kantinu míval obyčejně sám pan partafír, kde mu žena hospodařila, zboží do výplaty na dluh dávala a dobré penízky vydělávala. Jeden z takových slušných podnikatelů úseku přeštického, jménem Kosina, z vydělaných peněz postavil si proti projektovanému nádraží na tu dobu velice slušnou restauraci, počítaje dobře s cestovním ruchem, který se těch místech vyvine, a že se jmenoval Kosina, nazval lid restauraci „Kosinka“, „Na Kosince“. Místnosti byly útulné, zahrada s verandami, dosti prostorná a stinná a jelikož majitel za nějaký ten rok, co se stavěla dráha, svojí milou a přátelskou povahou získal sobě v Přešticích dosti známých a přátel, bylo při otevření restaurace mnoho zvědavých, kteří se přišli podívat, jak se to tam sedí, pije, baví…
Pak Kosina, takový zavalitý pán, příjemného zevnějšku, usměvavý, hovorný, vítal každého příchozího, pohovořil s ním a vemluvil se v přízeň hostů, kteří z jiných hostinců na takové vlídné zacházení nebyli vůbec zvyklí. A byla to právě ta nejlepší úředníků, měšťanů i řemeslníků, která si Kosinku oblíbila. V létě byly zahradní koncerty, v zimě taneční věnečky – zkrátka Kosina přinesl ze světa jiného ducha do malého města, že se o něm začalo mluvit, utvořily se stolní společnosti, které si tam chodily pobesedovat, karty zahrát, jídla a obsluha byla dobrá, pivo jako křen, a tak bylo všechno milé a doporučovalo se samo…
…Kolik let se Kosinka držela na výši doby obliby a přízně přeštických! Vybíralo se tam na národní účely, přednášky se tam konaly, večírky pořádaly, žilo se tam po léta, i panu Kosinovi ke spokojenosti.
Časy se mění, lidé v nich, a když v několika letech se vystřídá společnost, lidé zemrou, odejdou, mění se i hospoda. Nastaly politické strany, hosté se rozvrstvily v ně jako do škatulek a hospody to odnesly. Kolik hospod, tolik stran a přátelské upřímnosti tak málo. Kosinka pořád žije, nepadla a nepadne, ale zlatý věk už prodělávat nebude. Přišly zlaté doby na hospody novější – anebo také napřišly a co bývalo, už není.
K. Schwarz, Pomněnky 1937
